Historie mlýna

V Rakovníku se dodnes připomíná pověst o muži jménem Jiří Sklenář, jenž prý žil v tomto městě v 15. a 16. století a vypadal jako smrt. Obrovský kostlivec potažený žlutou, průsvitnou kůží, vyschlou jako pergamen. Lidé mu přezdívali Rakovnická smrt a měli ho za fexta, protože prý nebyl nikdo, kdo by si ho pamatoval jako mladého. Zvláštností této pověsti je, že Jiří Sklenář opravdu existoval. A pro město byl důležitou osobností.



Fext či fekst se v lidovém bájesloví přezdívalo bytostem, které pomocí kouzelných bylin, čar a kouzel získaly buď přímo nesmrtelnost, nebo přinejmenším nezranitelnost, a proto prý přežívaly své vrstevníky i o několik generací.

Základ pověsti o těchto zjeveních může pocházet z nálezů přirozeněmumifikovaných těl, jež se po smrti nerozložila, jenom seschla a zůstala v neporušené podobě. Taková těla opravdu existují, jejich uchování může být způsobeno kromě vyschnutí například jevem zvaným saponifikace nebo zmýdelnění, kdy se v mrtvých tělech, jež jsou vystavena působení bakterií, ale ne vzduchu, hromadí voskovitá látka (adipocere), takže pak vypadají trochu jako voskové figuríny.

Dalším možným důvodem, proč se v zemích střední Evropy a ve Švédsku povídá o fextech, je to, že v těchto pověstech zaznívá ozvěna třicetiletéválky odehrávající se v první polovině 17. století, kdy se vojska Katolické jednoty střetávala ve střední Evropě právě s protestantskými Švédy. Během tohoto mnohaletého celoevropského konfliktu totiž došlo k velkému rozvoji palných zbraní, proti nimž tehdejší zbroje přestaly poskytovat ochranu. Vojáci si proto začali hromadně dodávat odvahu vyprávěním o nesmrtelných fextech, kterým kule neublíží a naopak se obrátí na toho, kdo ji vystřelil.

Pověsti o fextech se v Česku objevují hodně například na Rychnovsku, zvláštností rakovnického fexta je ale to, že opravdu existoval, žil v časech dlouho před třicetiletou válkou a o jeho životě se nám dochovala řada záznamů.

Majitel domu a mlýna

„Jiří Heřman Sklenář je skutečná historická postava. Žil v Rakovníku v 16.století. Vlastnil dům na náměstí, nynější čp. 29, ve kterém také okolo roku1550 zemřel. O Sklenářovi se traduje, že byl kvůli svému vzhledu – neobvykle vysoké a kostnaté postavě, hlubokým zapadlým očím, které prý vypadaly jako skleněné – a svému ‚metuzalémskému‘ stáří (ani nejstarší obyvatelé města si prý Sklenáře nepamatovali jako mladíka), přezdíván ‚Rakovnická smrt‘,“ sdělil Deníku vlastivědný publicista Roman Hartl, autor knihy Velký průvodce tajemným Rakovníkem.

Historky o Sklenářovi shromáždil podle něj jako první zřejmě historik František Levý, autor Dějin královského města Rakovníka (1896) a autor první sbírky městskýchpověstí (1886). Ten o Sklenářově zjevu napsal: „Byl vtěleným obrazem onoho nelítostného muže s kosou a sypacími hodinami, pod jehož krokem vadnei nejbujnější život. Vyzáblost jeho byla úžasná a hrobový chlad ovanul každého, na koho vytřeštil z hlubokých důlků velké skleněné své oči, neb na koho ušklebil se svými od ucha k uchu rozpoltěnými ústy. Před příšernou podobu živé té kostry ukrývali se lidé jako před zlým duchem. Rakovnická smrt stala se postrachem v daleké krajině.“


Kromě zmíněného domu na náměstí vlastnil Sklenář podle dochovaných historických záznamů ještě Červený mlýn, nacházející se asi tři kilometry severně od rakovnického chrámu svatého Bartoloměje, na půli cesty mezi Rakovníkem a Lišany. Pozůstatky tohoto bývalého mlýnu, zvaného také Hlavačovský, Špitální nebo Palouček, jsou patrné ještě dnes, z původní stavby však zůstala podle webu Vodní mlýny jen stodola, ostatek byl stržen a na jeho místě vybudována romantizující novostavba penzionu. 

K mlýnu je doložen záznam, že ho Sklenář spolu se svou manželkou získal od jejího bratra a svého švagra Václava Frýdla, který mu v roce 1524 nejdříve postoupil polovinu mlýna a o pět let později mu odprodal i druhou polovinu, a to za 200 kop míšeňských grošů (míšeňský groš, běžné platidlo v 16. století, měl hodnotu dvou grošů českých a kopu většinou tvořilo 60 grošů, pozn. red.).

Ve mlýně straší

Sklenář pak podle záznamů pronajal mlýn na pět let Mikuláši Stupkovi, a to zřejmě za pro Stupku velmi výhodných podmínek. „Sám se uvolil dáti Mikuláši na pomoc 10 kop míšeňských (pět, když počne dělati a pět, až v mlýně půjde třetí kolo). K tomu dal mu čtyři krávy, dvě jalovice (jichž si po vyjí nájmu s polovicíplodu zpět vzal), 20 slepic, korec žita, věrtel řídkého a věrtel mladého piva,“citují Vodní mlýny dobový záznam.

Sklenář sám také ještě opravil u mlýna svrchní strouhu, spodní opravili se Stupkou společně. Podělili se také o práce na samotné mlýnské budově – Sklenář přeložil střechu a udělal podlahu v horním patře, a dále dodal prkna pro podlahu v prostředním patře, kterou si už Stupka dodělal sám. Oba navíc zřejmě při mlynářském řemesle nadále kooperovali, protože Sklenář nechával Stupku vozit do mlýna obilí ze svých polí a nechal si mlýnský rybník, a Stupka zase mohl využívat velkoulouku, ovšem nejspíše jen pro svou potřebu, seno z ní prodávat nesměl.
Protože Sklenáře už za jeho života provázela kvůli jeho strašidelnému zjevu pověst fexta, začaly se hrůzostrašné historky brzy povídat i o mlýnu. Lidé totiž věřili, že fexti jsou zahaleni tajuplným kouzlem, které se přenáší na všechno, co je s nimi jakkoli spojeno.

s „Podle Levého se o mlýnu tradovalo, že ‚ti, kdož tam za doby noční mleli, slyšeli prý zřetelně uprostřed divé bouře zoufalý nářek a sténání, jakmile však se ohlédli, bylo ticho, neviděli a neslyšeli ničeho‘,“ uvedl pro Deník Roman Hartl.

Pro obec by se rozdal, ale možná ne pro každou 

Ve skutečnosti však prý byl Sklenář přes svůj děsivý a hrůzný zjev dobrák, o čemž svědčí nejenom vstřícná dohoda se Stupkou, ale i to, že výnosy z Červeného mlýna věnoval ve prospěch městského špitálu, tedy útulku pro městskou chudinu, a dům na náměstí odkázal ještě za svého života městu. Podobně podle Hartla naložil i s dalším svým majetkem.

„Celý život Sklenářův byl pásmem oddanosti a obětavosti za nejvyšší účely lidské a mravní ušlechtění pokolení lidského,“ napsal Levý. „Značného majetku svého užíval ku stálému dobročinění a k ulevení tísně a strasti zkormoucených bližních. Snaha Jiříkova ku zlepšení trudných poměrů chudiny neznala hranic. Obětoval jí veškeré jmění i lahody a pohodlí života.“

Zdroje: www.deník.cz